Praha, Brno, Idomeni, 5.5.2016 – Na řecko-makedonské hranici u vesnice Idomeni stále stojí stanové město pro 10 tisíc lidí, jehož obyvatelé tráví čekáním na vysvobození z bezvýchodné situace už několikátý týden. Hranice mezi Řeckem a Makedonií se zavřela 8. března a od té doby se situace lidí uvízlých v Řecku mění spíše k horšímu. Mluví se o přesouvání lidí z improvizovaného kempu v Idomeni do armádních táborů v okolí.“Podmínky tam zatím nejsou dobré – ale i my se snažíme spolupracovat na tom, aby se zlepšily. Zůstávat v Idomeni není udržitelné, přichází stále více pašeráků a celkově to už není bezpečná a udržitelná situace,” říká koordinátorka Marcela Janáčková ze spolku Pomáháme lidem na útěku.

Celkem je nyní v Řecku 54 tisíc migrantů, z toho 8 tisíc na ostrovech. Podle dat UNHCR je zde přibližně 43 % Syřanů, 25 % Afgánců a 16 % Iráčanů, mezi další národnosti patří například Pákistánci nebo Palestinci. O jejich situaci, která je v tuto chvíli téměř bezvýchodná, se přitom příliš nemluví. Legální cestou z Řecka by pro tyto lidi bylo zažádat v Řecku o azyl, případně o zařazení do relokačního programu, v rámci kterého by mohli být převezeni do některé z členských zemí EU a tam žádat o azyl.

V praxi ale ani jedna z těchto možností příliš nefunguje – podle schváleného relokačního schématu se možnost relokace vztahuje jenom na ty, kteří mají více jak 75% šanci uspět v cílové zemi s žádostí o azyl (na základě dat Eurostatu). Do tohoto limitu se momentálně “vejdou” pouze Syřané, Eritrejci a Iráčané. Například tisíce Afghánců, pro něž je cesta domů nemožná, tak nemají jinou šanci než se pokusit zažádat o azyl v již tak přeplněném Řecku, které nestíhá žádosti zpracovávat. Jejich osudem je tedy pravděpodobně – pokud se nic nezmění – čekat v nejistotě.

Jak o relokaci, tak o azyl je navíc nově nutné žádat skrz pohovor přes Skype. “Každý uprchlík musí zavolat přes Skype na úřad, aby si domluvil schůzku s úředníkem. Úřední hodiny pro tyto objednávky jsou ale jen několikrát týdně na pár hodin, přičemž spojení často nefunguje. Termín, který šťastlivci dostanou, je také v většinou za 4-8 týdnů. K pohovoru se pak musí dostavit na úřad například do Soluně nebo Atén – což je pro lidi z Idomeni často nereálná cesta,” popisuje současnou situaci Dalimil Petrilák, analytik Pomáháme lidem na útěku, “Navíc od úvodního pohovoru to trvá v průměru 4-6 měsíců, než úředníci rozhodnou.” Celý systém je tak neefektivní a pomalý a leží na bedrech oslabeného Řecka, které samo nemá šanci situaci zvládnout. Ze slíbených 400 evropských úředníků zatím do Řecka dorazilo jen 67, z toho navíc většina na řecké ostrovy.

Čeští dobrovolníci pomáhají v Idomeni i okolí

Více než 10 tisíc z celkového počtu uprchlíků v Řecku pak stále zůstává v improvizovaném táboře v Idomeni, kde působí i čeští dobrovolníci. Mají zde na starosti centrální sklad materiální pomoci a zapojují se také do činnosti dalších dobrovolnických skupin – například do práce s dětmi, činnosti kulturního centra a školy, pomoci při základním lékařském ošetření. “Tábor v Idomeni je sice neoficiální, tedy vedený dobrovolnickými organizacemi a neziskovami. Přesto jsou zde ale lepší podmínky, než v některých oficiálních táborech, které momentálně i v blízkosti Idomeni buduje řecká vláda. Stává se, že uprchlíci čekání na hranici vzdají a odejdou do některého z těchto táborů – ale pak se vrátí sem, protože tady mají alespoň zajištěné základní životní potřeby a hygienický standard,” vysvětluje Marcela Janáčková.

Např. ve staré industriální zóně u Soluně nyní vznikly tři tábory s kapacitou 9 000 lidí.“Podle našich informací ale jsou podmínky v nich tak nevyhovující, že například UNHCR tam odmítá posílat lidi. V mnoha chybí základní lékařská péče. Nevíme tedy, kdy do nich lidé budou moci odcházet”, dodává Marcela Janáčková. “Zároveň se snažíme s těmito kempy spolupracovat, např. vybavujeme školy či kuchyně materiálem z našeho skladu. Situace pro uprchlíky v Idomeni přestává být bezpečná, je v zájmu všech, aby se podmínky v těchto oficiálních táborech co nejdříve zlepšily”, dodává.

Čeští dobrovolníci se kromě řízení centrálního skladu (kam ve spolupráci s firmou Isolit-Bravo v minulém týdnu vypravili kamion se sbírkami z České republiky) věnují i pomoci se zdravotnickou péčí. V Řecku ji zaštiťují především Lékaři bez hranic, jejich kapacity a možnosti jsou ale nedostačující. “Problémem je i dostat lidi do nemocnic, kde berou jen urgentní případy – přitom je tu hodně lidí, kteří potřebují péči – lidé s chronickými problémy, nádory, po infarktech a mrtvicích, postižené děti, lidé s vyhřezlými ploténkami nebo po úrazech. Problémem je i přístup ke gynekologické a porodní péči,” popisuje Markéta Horská, dobrovolnice a lékařka, která v Polykastru začala provozovat sklad léků, ”často chodíme do lékáren a nakupujeme léky – na tlak, na cukrovku, na srdce a podobně. Chceme se teď také více zaměřit na armádní tábory, kde je často přístup ke zdravotní péči takřka nulový.” I proto vyzýváme lékaře/lékařky, sestry a další zdravotníky, kteří mohou, aby do Řecka vyjeli pomáhat. Situace se totiž stále nelepší a mnoho lidí zdravotně strádá.

Situace se výrazně zhoršuje také na maďarsko-srbské hranici. Jenom v dubnu přišlo ze Srbska do Maďarska přibližně 3 200 migrantů. Většina z nich skončí v tzv. tranzitní zóně přímo na hranici (která je ale oficiálně zavřená). Kapacita těchto zón je zcela nedostačující, maďarští úředníci vyřizují žádosti přibližně 40 lidí denně, ostatní musí čekat na srbské straně hranice, kde jim není dovoleno postavit stan, nejsou zde žádné toalety ani zdroj pitné vody. Lidé v těchto podmínkách čekají někdy i dva týdny, než na ně přijde řada.

“Máme zprávy z místa, že policie a armáda se nechovají zrovna vybíravě. Plot na maďarsko-srbské hranici je navíc na řadě míst poškozen, což nahrává pašerákům nabízejícím nelegální přechod hranice. V Maďarsku zároveň operuje mnoho policistů v civilu, kteří na nádražích, ve vlacích i ve veřejném prostoru vyhledávají migranty a zatýkají je. Finsko proto například přestalo Maďarsko považovat za bezpečnou zemi, kam lze migranty v vracet v rámci dublinského systému”, říká Zuzana Lenhartová, předsedkyně Pomáháme lidem na útěku.

Místní dobrovolnické skupiny se snaží poskytovat alespoň základní pomoc, ale protože uprchlíci jsou rozptýleni na velké ploše, je to velice obtížné.