Praha, 4.1.2015 Prezident České republiky Miloš Zeman v dnešním dopoledním rozhovoru pro ČRo Plus pronesl několik tvrzení, na které bychom rádi zareagovali na základě dotazů z médií a také jako lidé, kteří se ve své práci s uprchlíky denodenně potkávají. Vyjadřujeme se také proto, že to není poprvé, kdy prezident manipuluje veřejným míněním skrze výroky, které se nezakládají na pravdě a lze je snadno vyvrátit buď dostupnými statistikami a daty nebo právě osobní zkušeností, kterou jako dobrovolníci pomáhající uprchlíkům na jejich cestě můžeme nabídnout.
Nebudeme se vyjadřovat k tvrzení o řízené migraci do Evropy, kterou organizuje Muslimské bratrstvo. Toto tvrzení považujeme za naprosto spekulativní a ničím nepodložené a ohrazujeme se vůči tomu, že nejenom prezident, ale i další politici neustále přicházejí s “důkazy” o tom, kdo současnou migrační vlnu “řídí” či “organizuje”. Byť nelze popřít, že v současné situaci hrají (jako v každé jiné) roli politické zájmy různých skupin, stejně tak zde působí mnoho jiných faktorů a zjednodušovat je do jedné jediné příčiny je nesmyslné. My jako dobrovolníci jsme denodenně konfrontováni především s konkrétními příběhy konkréntních lidí, kteří utíkají před válkou, hladem a pronásledováním. Domníváme se, že je na místě nejprve ověřit, zda mají tito lidé nárok na azyl a zajistit jejich nejzákladnější lidské potřeby. Je jistě na místě diskutovat o tom, co je příčinou jejich neštěstí a snažit se tomu předcházet – to ale mohla Evropa dělat už dávno a uprchlíci, kteří potřebují bezprostřední pomoc, nyní nemohou být obětí našich spekulací.
Rádi bychom nabídli protiargumenty k následujícím tvrzením:
mezi uprchlíky je 80 % mladých mužů.
Toto tvrzení je lež. Prezident sám zmiňuje statistiku Vysokého komisaře pro uprchlíky Organizace spojených národů, jehož odhad je, že mezi uprchlíky je 58 % mužů mezi 18- 90 lety. Osobní zkušenost dobrovolníků z místa tomuto odhadu odpovídá – na hraničních přechodech skutečně potkáváme lehkou převahu mužů, ale také velké množství rodin s dětmi či starších lidí. Je-li tedy mužů něco přes padesát procent, mladých mužů (pokud si tuto kategorii stanovíme např. do 30 let) je cca 30-40 %. Pokud nemá rodina peníze na to, aby se na cestu mohli vydat všichni její členové, vyšle toho, kdo má největší šanci cestu přežít – což bývá většinou právě muž v produktivním věku. Nadpoloviční většina mužů je tedy snadno vysvětlitelná, nicméně jejich podíl mezi uprchlíky v žádném případě nedosahuje zmiňovaných 80 %. Celkový počet mladých mužů je cca poloviční – a nelze také zapomínat na to, že i z tohoto čísla (tedy cca 30-40% celkového počtu) jsou mnozí mladí muži součástí rodin, které jsou na cestě s nimi. Nakonec tedy dojdeme k tomu, že samotných mladých mužů, kteří jsou na cestě bez rodiny, je ještě méně. Prezident uvádí jako svůj zdroj maďarského premiéra a chorvatskou prezidentku s argumentem, že oni narozdíl od UNHCR mají osobní zkušenost – k tomu můžeme dodat pouze to, že pozorovatelé UNHCR jsou osobně přítomní (narozdíl od zástupců vlád) na všech hraničních přechodech, kde pracujeme.
mladí lidé mají možnost zůstat na místě a bojovat za svou zemi.
Toto tvrzení považujeme za bagatelizaci obrovského lidského neštěstí, které se děje v zemích původu uprchlíků. Většina z nich prchá před Asadovým režimem, případně před ISIS, a nemají na vybranou. Udílet jim rady, jak se mají v této situaci zachovat místo toho, abychom jim nabídli pomocnou ruku, považujeme za nepřijatelné. Sami uprchlíci na tuto otázku často odpovídají: “Není za koho bojovat”. Podle odhadů analytiků působí v konfliktu na Blízkém Východě přes 100 různých skupin, z nichž mnohé představují jenom o málo menší zlo než je islámský stát a Asadův režim. Hledat hranici mezi dobrem a zlem je nesmírně obtížné i pro znalce situace, kteří mluví arabsky a situací se dopodrobna léta zabývají. Můžeme v tomto kontextu připomenout slova Usamy Abdula Mohsína, syrského uprchlíka, kterého “proslavila” maďarská kameramanka, která mu podrazila nohy. Na tiskové konferenci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě letos na konci října Usama na otázku, proč se rozhodl ze Sýrie odejít, odpověděl, že rozhodl okamžik, kdy na ulici vybuchla bomba a on pomáhal nějaké ženě nést tělo její malé dcery, kterou roztrhala. A uvědomil si, že nemá cenu zůstávat, protože nelze vyhrát, ale možná má on a jeho děti šanci přežít. Podobnou zkušenost má většina uprchlíků, se kterými se potkáváme – mnoho z nich přišlo ve válce o své blízké, o střechy nad hlavou. Prezidentovy rady o tom, jak a za koho mají bojovat, se v kontextu konfrontace se skutečnými příběhy lidí jeví jako velmi nešťastné.