srbsko

Čeští dobrovolníci opouštějí Srbsko po dvou letech práce, s pomocí uprchlíkům ale nekončí

Tisková zpráva, Praha/Brno/Adaševci, 4.12.2017 – Čeští dobrovolníci ukončují svou srbskou misi. Organizace Pomáháme lidem na útěku (PLNU) uzavírá po dvou letech a třech měsících své působení v zahraničí, kde pomáhala uprchlíkům v improvizovaných i oficiálních táborech a na hraničních přechodech. V posledním roce působili čeští dobrovolníci v táborech Adaševci a Principovac v Srbsku. Svoji práci tam nyní předávají do rukou místních organizací.

“Od začátku naší práce v roce 2015 jsme zažili jak úplný chaos, třeba v Röszke na maďarsko-srbské hranici v létě 2015, na přechodu Berkasovo-Bapska na podzim stejného roku, či ve dvacetitisícovém improvizovaném táboře v Idomeni, který vznikl při zavření hranic v Řecku na jaře 2016, tak i práci v oficiálních táborech v Srbsku. Tam stále až do konce roku organizujeme práci českých dobrovolníků a nákupy hygienických potřeb a dalších nezbytností. Nyní je situace na místě poměrně stabilizovaná a tím se vyjíždění lidí z Česka stává sice nadále přínosnou, ale nadstavbovou záležitostí. Zároveň už mohou postupně přebírat práci našich dobrovolníků místní organizace,“ vysvětluje rozhodnutí PLNU jeho předsedkyně Zuzana Lenhartová. „Za tu dobu na tzv. balkánské trase udělali dobrovolníci neuvěřitelnou spoustu práce a pomohli statisícům lidí. Teď ale vnímáme, že je čas předat práci místním. Děti z táborů začaly chodit do místní školy, srbský Komisariát pro migraci už většinu věcí distribuuje sám. Zároveň je pro srbské organizace jednodušší na tuto činnost získat peníze, než je pro nás získávat prostředky v ČR.“

Činnost spolku Pomáháme lidem na útěku tím ale nekončí. Češi, kteří na Balkáně získali zkušenosti s uprchlíky, chtějí své zkušenosti předávat dále. Po celé České republice vznikají výstavy, přednášky, workshopy, pořádají se besedy. Spolek Pomáháme lidem na útěku také pravidelně informuje na svém webu a Facebooku o aktualitách z Balkánské i Středomořské trasy. “Stále jsme v kontaktu s mnoha mezinárodními dobrovolníky a organizacemi a máme tak velmi aktuální informace. Zároveň víme, že ty 4 tisíce lidí, kteří vyjeli za předcházející dva roky pomáhat, a další tisíce těch, kteří přispěli finančně nebo do materiálních sbírek, jsou a budou připraveni, pokud by opět nastala akutní nutnost pomoci – stejně jako koordinátorský tým,” doplňuje Lenhartová. Nadále také ve spolupráci s místními organizacemi budou koordinátoři domlouvat možné působení dobrovolníků, kteří budou mít zájem vyjet. E-mailová adresa dobrovolnici@plnu.cz tak pro všechny zájemce bude fungovat dále.

Dobrovolníci v Srbsku

Od začátku roku 2017 se v Srbsku vystřídalo 279 dobrovolníků, pro většinu z nich to byl první výjezd (73 %). Nejvíce jich letos vyjíždělo z Prahy – 37 %, na dalším místě byl Jihomoravský kraj 18%, ale s tzv. Czech teamem vyrazili pomáhat i Poláci, Francouzi, Američané, Argentinec a Slovinci. Nejstarší letošní dobrovolnici, známé fotografce Ivě Zímové, je 61 let, nejmladší byl osmnáctiletý Vilém Dojiva. Průměrný věk dobrovolníka byl 26 a půl roku. Většinou se jednalo o studenty, učitele, IT specialisty, ale i manuálně pracující.

Dobrovolníci provozující prádelnu v ní strávili dohromady asi 1 320 hodin, průměrně 30 hodin týdně. Na nočních službách ve velkokapacitních stanech, kde uprchlíci přespávají, odsloužili 268 nocí (předcházeli tam konfliktům, pracovali na prevenci sociálně-patologických jevů, nebo prostě jen naslouchali lidem a vytvářeli prostor pro mezikulturní setkávání). Velké množství času, celkem 3 960 hodin, věnovali čeští dobrovolníci také volnočasovým aktivitám pro děti a dospívající. Zejména šlo o kreslení, sport a výuku jazyků, provozovali ale také například školu skateboardingu, skákání na trampolíně pro děti nebo letní kino. To promítalo celkem už 163x. “Začínali jsme na Jen počkej zajíci a Mr. Beanovi, ten má asi největší úspěch, a postupně jsme přecházeli k celovečerním filmům – od Disneyho, Pixaru, ale třeba i Pána prstenů,” popisuje terénní koordinátor PLNU Milan Votypka.

“Z naší prádelny se postupně stalo takové malé komunitní centrum. Když bylo málo dobrovolníků, pomáhali uprchlíci, zároveň si tam zvykly přicházet děti, se kterými jsme pak dělali různé volnočasové aktivity.” popisuje Votypka. V rámci toho dobrovolníci dětem rozdali asi 10 beden hraček a plyšáků a spousty sportovního náčiní – míče na fotbal, basketbal, pálky na ping-pong nebo třeba badminton. ”V prádelně vznikla i knihovna, ve které je v současné chvíli 407 knih, 197 učebnic a 107 časopisů. Další asi dvě stovky knih jsme rozdali,” dodává. Všechno vybavení pochází ze sbírky, kterou v České republice PLNU letos uspořádalo.

V Srbsku je stále přes 4 tisíce lidí na útěku

V Srbsku v současné době čeká na svůj další osud asi 4 250 migrantů a uprchlíků (z toho asi 3 950 v oficiálních táborech). 41 % z nich jsou děti, 14 % ženy, 45 % muži, z národnostního hlediska převládají Afgánci (63 %), Iráčané (13 %), Pákistánci (11 %) a Syřané (4 % – zdroj UNHCR září 2017). Na počátku roku 2017 byl počet téměř dvojnásobný – asi 7 800 lidí. Jediná legální možnost, jak se ze Srbska dostat, je v tuto dobu žádost o azyl v Maďarsku, které však přijímá pouze cca 200 lidí měsíčně – čekací doby na seznamech se pohybují v řádech měsíců. Zároveň do Srbska každý měsíc přicházejí stovky uprchlíků nebo migrantů buď přímo z Turecka přes Bulharsko nebo z Řecka přes Makedonii (v říjnu to bylo cca 1 000 lidí). Nutno dodat, že všechny hranice mezi těmito státy jsou hlídány armádou nebo chráněny ostnatými dráty. Tito lidé tak do Srbska přicházejí s pomocí pašeráků za nemalé peníze a tou nejméně bezpečnou cestou.

“Pokud se do statistik podíváme podrobně, zjistíme, že počet lidí v uprchlických táborech se stabilizoval kolem 4 000 – kapacita srbských uprchlických táborů je nyní již dostatečná, například asi 400 dětí uprchlíků už dokonce chodí do srbských škol,” komentuje Dalimil Petrilák, analytik Pomáháme lidem na útěku. Zároveň ale vysvětluje: “Maďarsko přijímá kolem 200 lidí za měsíc a cca 500-1000 lidí do Srbska každý měsíc přijde z jihu, takže je evidentní, že stovky lidí každý měsíc odchází s pašeráky ilegálně dále do Chorvatska nebo do Maďarska. Dá se odhadovat, že jen za rok 2017 takto Srbsko opustilo kolem 5 tisíc lidí, tedy průměrně 10-20 lidí každý den. Navzdory tvrzení evropských politiků se tak ukazuje, že Balkánská trasa není uzavřená, je pouze více nebezpečná. Řešením by samozřejmě bylo umožnit lidem bezpečné způsoby, jak žádat o azyl v zemích EU například už v Řecku nebo Turecku, tím by také vyschla hlavní část příjmů mafie a pašeráků.”

V případě zájmu o další informace nás kontaktujte: Marie Heřmanová, tisková mluvčí, media@plnu.cz, 603 206 655

<br />

TZ – “Uzavřenou” Balkánskou trasou denně projde několik desítek migrantů, Češi tam stále pomáhají

Praha/Brno/Šid, 23.1.2017 – Čeští dobrovolníci, kteří momentálně působí v Srbsku, poskytují v oficiálních táborech pomoc patnácti stovkám lidí. Situaci nyní nejvíce komplikuje počasí, venkovní teploty dosahovaly v táborech podle měření dobrovolníků na začátku ledna až -20 ⁰C, nyní okolo -5 ⁰C, ve stanech (které jsou vytápěné) bylo v noci okolo 5 ⁰C.

“Díky finančním darům hlavně od malých dárců jsme mohli nakoupit kromě hygienických potřeb, které distribuujeme každý týden, i teplé oblečení. Navíc třeba čepice jsme dostali darem,” říká Zuzana Lenhartová, předsedkyně Pomáháme lidem na útěku – spolku, který české dobrovolníky koordinuje, a dodává: “Mnoho lidí také přispělo na nákup ručníků. Hodně využívaná je prádelna, kterou provozují právě Češi. Týdně vypereme okolo 300 praček plných prádla, spotřebujeme 30-40 kilo pracího prášku a 20 litrů aviváže.”

Celkem čeští dobrovolníci od prosince rozdali 1 250 čepic a 268 párů rukavic v táborech Principovac a Adaševci, dalších 1 000 čepic z Čech rozdala organizace FreshResponse v Bělehradě. „Je nám tu všem sice pořádně chladno, ale naštěstí s sebou zima přinesla i sníh, který někteří obyvatelé táborů viděli poprvé, takže si ho neváhají do sytosti užít. Stavění sněhových soch a koulovačky, při kterých se kolem rozléhá nadšený smích, jsou zde na denním pořádku,“ popisuje situaci na místě koordinátorka organizace Pomáháme lidem na útěku Radka Valová. Kromě distribuce potřebných věcí se totiž dobrovolníci věnují i práci s dětmi. Momentálně také v ČR organizují dobrovolníci sbírku knih v angličtině, arabštině či fársí, aby mohli v srbském táboře udělat i knihovnu. Zájem je i o učebnice angličtiny a němčiny.

Peníze od českých dárců pomohly i v nových skupinách výuky anglického jazyka. Nakoupily se za ně sešity a psací potřeby pro budoucí studenty a fixy a učebnice angličtiny pro učitele.

“Zavřenou” Balkánskou trasou projde týdně až 250 lidí

O Balkánské trase se sice od loňského března mluví jako o “zavřené”, nicméně se i zde projevuje známý fenomén – uzavření hranic nevede k zastavení migrace, ale k rozkvětu pašeráckých služeb a převaděčských mafií. S jejich pomocí se z Řecka do Srbska dostalo od uzavření hranic přibližně 10-12 tisíc migrantů, v průměru tedy více než 50 lidí denně. Více než polovině z nich se podařilo dostat až do Rakouska nebo Německa, ale asi 7 000 z nich je v současné tvrdé zimě nuceno přežívat v Srbsku – buď v přeplněných táborech, kde působí i čeští dobrovolníci, nebo na ulicích Bělehradu, případně v lesích u severních hranic Srbska s Maďarskem.

Mnoho uprchlíků navíc stále zůstává mimo oficiální tábory a občas i mimo dosah humanitární pomoci. “Kromě nedostatečných kapacit táborů patří mezi hlavní důvody jednak strach z oficiálních kempů, strach z policie a armády – uprchlíci na své cestě zažili mnoho těžkých situací, které byly č asto spojeny právě se zásahy oficiálních úřadů a jednotek ať už v Řecku nebo Makedonii, případně Bulharsku. Dalším důvodem je zoufalství z nedostatku perspektivy a proto snaha o cestu do Evropy s pašeráky. Ti se však v oficiálních táborech hůře shánějí. Častým důvodem je také prostá neinformovanost a neochota úřadů uprchlíkům situaci vysvětlit a aktivně jim pomoci s řešením situace.” vysvětluje Dalimil Petrilák, analytik Pomáháme lidem na útěku. Na nedostačující kapacitu táborů, kde se především v létě a na podzim šířily nepříjemné nemoci a infekce, dlouhodobě upozorňují i Lékaři bez hranic “Kritická situace, která se vyhrotila s mrazy, není náhlá nebo nová. Počet uprchlíků v Srbsku je už řadu měsíců přibližně stejný, nicméně příprava na zimu nebo řešení nastalé situace neprobíhalo,” doplňuje Petrilák.

Dalším důvodem, proč někteří uprchlíci odmítají přesun do oficiálních táborů, je strach z deportace do Makedonie. “Zatím neoficiálně se mluví o řadě případů, kdy srbská policie odvezla skupinku uprchlíků z kempu na makedonské hranice, odebrala jim dočasné srbské doklady a donutila je přejit na makedonskou stranu.” popisuje Petrilák. Srbské lidskoprávní organizace odhadují, že takto bylo deportováno do Makedonie a Bulharska od září až 700 lidí. Organizace Humans Right Watch vydala v minulých dnech zprávu o násilném vracení uprchlíků z Chorvatska zpět do Srbska bez možnosti požádat o azyl na chorvatském území. Je zdokumentováno několik případů zbití a okradení uprchlíků policií na chorvatské straně hranice.

Situace v Řecku: úřady nedokáží využít peníze z EU na pomoc migrantům

Situace uprchlíků v Řecku je na mnoha místech také kritická, chybí vytápění, elektřina či dostatečná strava. Řecké úřady neumí využít zdroje, které jim uvolnila Evropská unie na pomoc migrantům a na zvládnutí humanitární krize. Z necelých 300 milionů EUR z evropského Fondu pro Azyl, migraci a integraci zatím dokázaly vyčerpat jen asi 2 %, z dalších vnitřních fondů, kde je připraveno přes 200 milionů EUR bylo zatím využito jen asi 25 %. I to je důvod, proč jsou podmínky v Řecku pro uprchlíky v tomto počasí tak nevyhovující.

Dobrovolnický blog: Světlo v mlze aneb Jsme opět v Srbsku

,,Kubo, vstávej, musíme zachránit svět!´´, budí mě před sedmou ranní s úsměvem koordinátor Honza. Mám sto chutí poslat Honzu i celý svět na patřičná místa, nicméně vstávám a zjišťuji, že zbývá pět minut do odjezdu. Rychle navštívím koupelnu, z kuchyně si beru na snídani dva banány a o chvíli později vyrážíme. Mlhovky našeho Renaultu ztěžka prozařují hustou mlhu, tak typickou pro zdejší rovinatý kraj. Cestu však známe nazpaměť, a tak jsme za půl hodiny na místě – u velkého bývalého motelu v Adaševci.

Tento opuštěný motel u dálnice byl během loňské zimy přebudován na tranzitní centrum a momentálně zde přebývá zhruba tisíc běženců. Rodiny s dětmi bydlí ve starých pokojích, muži ve velkých stanech za motelem. Denně má jen několik z nich šanci na pokračování v cestě dále do Evropy. Přednost mají rodiny s dětmi a ti, kteří již mají příbuzné v některém z evropských států.

,,Dobro jutro!´´, zdravíme na recepci a zapisujeme svá jména do seznamu humanitárních pracovníků, kteří zde působí. Na bundy si připínáme identifikační kartičky s výrazným nápisem Czech team. Jako vždy si přitom vzpomínám, jak jsme před rokem tato dvě slova začali psát fixou na své reflexní vesty – tehdy se vlastně zrodila celá tato iniciativa. Situace je však oproti loňskému roku odlišná a jiná je i náplň naší práce.

Vloni kolem nás procházeli tisíce běženců denně, nyní se každý den setkáváme se stejnými lidmi. Tehdy jsme rozdali stovky pytlů s oblečením, dnes zajišťujeme chod prádelny, kam si mohou běženci přijít vyprat. Před rokem jsme na větrném hraničním přechodu rozdávali promrzlým dětem pláštěnky a teplý čaj, teď jim pomáháme s výukou angličtiny.

Dění v motelu zaštiťuje Srbský komisariát pro uprchlíky a migraci, což je vládní organizace, která má na starost veškeré záležitosti spojené s migrací v Srbsku a to už od dob válek v Jugoslávii. S pracovníky komisariátu máme vřelé vztahy. Dobře si pamatují, jak platní byli naši dobrovolníci před rokem. Máme tedy jejich důvěru a obvykle se s nimi bez problémů na všem dohodneme.

Práce v prádelně se dnes ujímají Hasan a Tara – Američané studující v Brně, kteří nám přijeli na pár dnů pomoci. Koordinátor Honza odjíždí na sérii schůzek, s cílem vyjednat pro Czech team přístup do dalších srbských běženeckých kempů. Mě si odchytne jeden z pracovníků komisariátu a pověří mě distribucí vypraných dek a prostěradel.

Jelikož se noční teploty blíží nule, je především o deky velký zájem. Běženci však rychle pochopí, že historkou o tom, jaká je jim v noci zima, sice získají můj soucitný pohled, nikoli však deku navíc. Jak napsal Karel Čapek – spravedlnost musí bejt. Poté za mnou přichází místní uklízečky s tím, že potřebují plastové pytle. Jelikož jich máme nazbyt, tak jim věnuji několik balení. A protože vím, jak cenné jsou dobré vztahy s pracovníky jiných organizací, jdu jim pomoci s úklidem. Když nás vidí přihlížející běženci, tak sami od sebe poprosí o rukavice a uklízejí s námi. Uklízečky mi poté za pomoc slíbí domácí pálenku, na což potěšeně reaguji darem dalších balení plastových pytlů.

Za celý den vystřídám několik různých činností. Chvíli si dokonce s běženci zahraju volejbal na zdejším provizorním hřišti a zbude i čas na to, jít za dětmi do dětského koutku.

Výhodou současného stavu je, že máme nyní více času s lidmi na útěku mluvit a lépe tak poznat jejich příběhy. Když jdu kouřit před motel, prakticky pokaždé se dám s někým na chvíli do řeči. Jako dobrovolníci z ,vysněné Evropy´´ jsme zde mimo jiné vítaným zpestřením. Někteří lidé tu přebývají již několik měsíců a jednotvárnost pomalu plynoucích dnů je pro ně ubíjející. Vyhlídky na změnu jsou navíc zastřené rouškou byrokratického tajemství a kromě pár šťastlivců nikdo neví, co a kdy s ním bude dál.

Také dnes vycházím před motel a hledám někoho, kdo kouří. Všímám si opodál stojícího černocha a zamířím k němu.

,,Čau, nemáš prosím tě zapalovač?´´

,,Jasně.´´ přikyvuje a ihned mi zapaluje cigaretu. Všímám si přitom, že mu na malíčku chybí dva články prstu.

,,Díky, co se ti stalo?´´

,,No, kouřil jsem…´´, odpovídá s úsměvem. Když vidí můj zmatený výraz, tak pokračuje.

,,To víš, já jsem ze Somálska. Když jsem si jednou zapálil na ulici, zahlídla mě skupinka hlídkujících islamistů. A ti kouření dost brutálně potírají. Ještě než cigáro odhozené na zem dohořelo, byl jsem bez prstu. Mačeta je holt o něco rychlejší než rakovina.´´

Nevím, jestli reagovat smíchem nebo lítostí, naštěstí však mluví dál.

,,Potom mi řekli, že jestli mě ještě někdy uvidí s cigárem, useknou mi celou ruku. A to víš, já jsem silný kuřák. Tak jsem si řekl, že tady už prostě zůstat nemůžu.´´, pokračuje s úsměvem.

,,Ještě ten večer jsem se rozloučil s rodiči. Ti to chápali – už dlouho chtěli, abych ze Somálska odešel. Druhý den jsem vyrazil a od té chvíle jsem už skoro jeden rok na cestě. Teď jsem šťastný, že jsem v Evropě. A hrozně moc doufám, že dostanu šanci tady žít.´´

Na rozloučenou mu popřeji hodně štěstí a dávám mu několik cigaret s tím, že tady je může bez obav o své končetiny vykouřit třeba všechny naráz. Když se za ním poté ohlížím, tak vidím, že darované cigarety rozdává okolo stojícím běžencům.

Kolem šesté večerní se jdu podívat do prádelny a s potěšením zjišťuji, že zde mají pro dnešek téměř hotovo. O chvíli později se vrací koordinátor Honza s tím, že máme povolení distribuovat hygienické potřeby v dalším kempu a že jsme zároveň byli požádáni o zajištění noční služby ve stanech. Mám z jeho diplomatických úspěchů radost. Nicméně brzy mi dojde, že máme pouze pět dobrovolníků, z nichž dva zítra ráno odjíždějí domů a noví jsou v nedohlednu. Jelikož se nám však během uprchlické krize podařilo vyřešit daleko náročnější problémy, tak úvahy nad personálním deficitem odkládám na neurčito.

Když se večer konečně vracíme do našeho dobrovolnického domku, jsme všichni unavení. Ale až nás zítra bude Honza budit s tím, že je třeba zachránit svět, tak opět vstaneme do mlhavého rána. Protože čím hustší a neproniknutelnější mlha je kolem nás, tím větší smysl má každé světlo v ní. A my se budeme za všech okolností snažit lidem na útěku svítit co nejlépe.

Autor: Jakub Adámek

Pokud chcete také pomoci a chcete se také zapojit jako dobrovolník, kontakujte nás skrze registraci na forum.plnu.cz nebo na mailu dobrovolnici@plnu.cz. Sdílejte zprávy z našeho Facebooku. Nebo nás podpořte finančně:

<br />

Hledáme dobrovolníky do Srbska

Od 16. října obnovujeme naše působení v Sbrsku. Chcete být u toho?
Koordinátorem Czech teamu bude opět Jan Zeman, který už v Srbsku je a obnovuje naše kontakty tak, aby pomoc byla co nejefektivnější. Naší hlavní náplní práce naší bude podpora uprchlíků čekajících v táborech. Chceme je zapojit do údržby tábora, dát jim tak možnost podílet se správě místa, kde dočasně žijí a zároveň ho udržet v hladkém chodu. Kromě toho budeme pomáhat s distribucí oblečení a hygienických potřeb a chystáme sklad.
K tomu budeme potřebovat nejen dobrovolníky, ale i vás, kteří nám pomohou finančně.
Dobrovolníci, hlaste se, prosím na forum.plnu.cz nebo na mail dobrovolnici@plnu.cz.

Co přesně v Srbsku děláme a jak se můžete zapojit? Chceme působit v oficiálních kempech v Principovači, Adaševci a Šidu. V těchto táborech je v tuto chvíli odhadem asi 2 tisíce lidí.

Jak takový kemp vypadá a funguje?

Lidé v kempech bydlí v budovách nebo ve velkých “rub-hallech” – vytápěných pevných stanech. Mají více či méně přístup k pitné vodě, dostávají pravidelně jídlo (i když o kvalitě se často dá pochybovat). A nejde jim přitom o život a většinou ani o zdraví – lékařská péče je také relativně zajištěna. Uprchlíci mohou z kempů odcházet a tábory i okolí hlídá místní policie a Komisariát.Situace je tedy úplně jiná, než jakou si možná pamatujete třeba z loňského podzimu z Berkasova. Zásadní rozdíl je také v tom, že lidé z tábora nikam neodcházejí, není totiž moc kam – čekají tam na vstup do Maďarska, které pouští cca 30 lidí denně. Díky našim kontaktům a našemu skvělému terénnímu koordinátorovi Honzovi Zemanovi se nám podařilo domluvit působení v táboře v Adaševci.

Hlavní náplní práce je:

pomoc jednak s distribucí oblečení a hygienických potřeb (které nakupujeme v místních obchodech)
budeme pracovat s uprchlíky na tom, aby se zapojili do provozu táborů, především úklidem
pomůžeme s nákupem potřeb na úklid
rozhovory s uprchlíky.

Na přístupu do táborů Principovači a Šidu pracujeme. Finanční prostředky používáme na nákupy aktuálních potřeb u místních obchodníků – místní si všímají, jestli se vše dováží “z bohatého západu”, nebo jestli podporujeme lokální ekonomiku. I tímto způsobem chceme pomoci navázat lepší vztah mezi humanitární pomocí, místními obyvateli a uprchlíky. Uprchlíci, kteří čekají na hranici s Maďarskem v Horgoši nebo v Kelebiji jsou tam většinou z vlastního přesvědčení, že jim to pomůže urychlit přechod hranice – nicméně to není pravda a v současném počasí, které se bude ještě zhoršovat, toto čekání nemá význam. Chceme proto i s uprchlíky komunikovat o přesunu do ofiko kempů než budovat drahou dočasnou infrastrukturu a vytvářet tak “druhé Idomeni”.

<br />

TZ- Rok činnosti českých dobrovolníků

Praha, Brno 31.8. 2016 – V sobotu 3. září to bude rok, co se začali organizovat čeští dobrovolníci. Situace na hranicích evropských států se od té doby příliš nezměnila: je zde nutné pomáhat a Czech team tam stále působí. Jako připomenutí roku činnosti se v pátek 2. září v Praze uskuteční výstava věnovaná právě dobrovolníkům z ČR a dobrovolníci vyhlašují 3. září 2016 Dnem dobrých skutků. Čechů vyjelo na hranice už více než tři a půl tisíce – momentálně působí především v Srbsku.

Vernisáž fotek Czech teamu

V pátek 2.9. v 18:00 se ve sluji pro novodobé umění, Venuši ve Švehlovce na Praze 2, uskuteční vernisáž fotografií, které dokumentují všechna místa, kde čeští dobrovolníci působili. Fotografie jsou doprovázené komentáři samotných dobrovolníků. Popisují jejich motivace pomoci, činnosti, které na místě dělali, a také jejich vzkazy obyvatelům Česka. Cílem není jen poděkovat těm třem tisícům lidí, kteří v zahraničí pomáhali osobně, ale také mnoha desítkám tisícům lidí, kteří se podíleli a dále podílejí na finančních a materiálních sbírkách. “O snímky jsme poprosili právě lidi, kteří na místě sami pomáhali. A sešlo se jich stovky. Vybírali jsme takové, které ilustrují to, co si sami pamatujeme.” doplňuje Zuzana Lenhartová, předsedkyně Pomáháme lidem na útěku. Vernisáž uvede jeden z fotografů a terénní koordinátor Pomáháme lidem na útěku Jan Skalík. Výstava vznikla díky charitativnímu představení divadelního souboru 11:55. Tímto jim děkujeme!

Den výročí 3. září 2016 vyhlašujeme Dnem dobrých skutků!

“Chceme ukázat, že pomáhat je normální – a že soucit má místo v našich životech, nejenom těch pár dní nebo týdnů na Balkáně, ale pořád, každodenně a při všech těch malých příležitostech, kdy je možné ho projevit. A také vzkázat těm, kteří nám neustále podsouvají, že pomáháme jen cizím a ne doma, že to tak není. Naopak: většina lidí, kteří vyjeli pomoci nebo přispěli, pomáhají dále i ve svém okolí,” vysvětluje Marie Heřmanová, mluvčí iniciativy Pomáháme lidem na útěku. Vyzvali jsme proto všechny, ať tento den ukáží, že empatie je bez hranic. “Udělejte dobrý skutek a pošlete nám fotku – umyjte babičce okna, navštivte domov důchodců, kupte snídani bezdomovci, jeďte na Balkán nebo zůstaňte doma s někým, kdo bude rád, že mu věnujete čas – prostě dejte vědět, že se nebojíme a nebudeme bát pomáhat. Nechceme se chlubit, chceme inspirovat.” doplňuje Heřmanová. Fotky a posty s hastagem #pomahame mohou poslat lidé na zeď události.

Aktuální situace na hranicích Evropy

Přestože je Balkánská trasa oficiálně uzavřena a v Řecku jsou téměř všichni uprchlíci ve státních armádních táborech, situace stále není stabilizována. Přísun nových uprchlíků na řecké ostrovy z Turecka se sice na čas zpomalil, ale nezastavil: v pondělí 29.8. připlulo přes 400 lidí, průměr je cca 100 lidí denně, což je nárůst oproti červenci, kdy průměrně připlouvalo 60 lidí denně. “Z řeckých táborů navíc přicházejí znepokojující informace o nedostatku hygienických potřeb, jídla, možnosti ubytování – někde lidé na útěku bydlí jen ve stanech na betonových deskách – i o nepřijatelném chování zaměstnanců v kempech,” dodává Dalimil Petrilák, analytik Pomáháme lidem na útěku.

V rámci relokačního programu bylo z Řecka přesunuto zatím pouze asi dva a půl tisíce lidí a oficiální registrací prošlo necelých třicet tisíc lidí s tím, že v Řecku se podle údajů UNHCR zdržuje téměř šedesát tisíc uprchlíků.

Neutěšená a beznadějná situace v Řecku i v Turecku nutí další a další uprchlíky spolupracovat s pašeráky, kteří kvůli uzavřeným a hlídaným hranicím zvýšili své ceny. Cesta z Řecka do srbského Bělehradu tak nyní stojí asi 3 000 EUR na osobu.

V Srbsku se v současné době zdržuje asi tři až čtyři tisíce uprchlíků. Stovky z nich jsou v Bělehradě, kde se jim snaží i přes komplikace od srbských úřadů pomáhat neziskové a dobrovolnické organizace. Na srbsko-maďarské hranici čeká na vstup do Maďarska něco přes tisíc lidí. “Vzhledem k tomu, že Maďarsko přijímá 15-30 uprchlíků denně, jsou čekací doby v řádech týdnů, navíc rodiny s dětmi mají prioritu, takže muži bez rodin téměř nemají šanci. Uprchlíci musí čekat v okolí tzv. tranzitních zón, kde jsou závislí na pomoci humanitárních organizací a dobrovolníků – zde už několik týdnů pomáhají také čeští dobrovolníci.” popisuje Petrilák. Srbsko-maďarská hranice je také hlavním místem, kde nyní působí čeští dobrovolníci. “Jenom v červenci jsme nakoupili materiální pomoc a jídlo za 10 000 Kč. Moc děkujeme všem dárcům, kteří svými pravidelnými i jednorázovými příspěvky na náš transparentní účet umožnili, že můžeme reagovat flexibilně na situaci a nakupovat, co je potřeba. Teď to bylo kromě jídla a hygienických potřeb třeba také nádobí pro dobrovolníky, aby měli v čem připravovat jídlo,” říká předsedkyně iniciativy Pomáháme lidem na útěku Zuzana Lenhartová.

Další akce k ročnímu působení Czech teamu

Výročí připomíná i další fotografická výstava „Lidé na cestě“. Výstava bude během nadcházejícího roku putovat po moravských a českých městech, v říjnu bude mít vernisáž v Brně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Kompletní výstavu, kterou je možné shlédnout na jejím webu www.lide-na-ceste.cz, doprovází i vydání publikace stejného jména a veřejné debaty v rámci vernisáží. Výstava připomíná, že ačkoliv uprchlíků do Evropy nyní přichází méně, neměli bychom kvůli tomu zapomínat na podmínky, v kterých se nyní ocitají, ani na příčiny, které lidi na tuto nucenou cestu z jejich domovů vedou. Součástí výstavy tak například jsou i informace o nečekaných souvislostech změny klimatu.

Autor a terénní koordinátor Pomáháme lidem na útěku Jan Skalík říká: „Focení pro mne bylo způsobem, jak se během dnů strávených na Balkáně odreagovat. Doufám nicméně, že snímky můžou zprostředkovat zkušenost, kterou si díky pomoci uprchlíkům odnesly na tři tisíce Čechů. V Česku totiž téměř žádné uprchlíky nemáme a statistiky naznačují, že se jich lidé bojí do velké míry i kvůli tomu, že se s nimi téměř nikdy nepotkali.“

TZ: Stovky uprchlíků čekají i týdny na maďarsko-srbské hranici

Balkánská uprchlická trasa je sice od března oficiálně uzavřená, na cestě jsou ale stále stovky lidí – jak již čeští dobrovolníci upozorňovali dříve, situace nahrává především pašerákům. Stovky lidí teď čekají především na srbsko-maďarské hranici u města Subotica. Část jich přichází z Řecka přes Makedonii, část pevninskou trasou z Turecka přes Bulharsko a srbský Dimitrovgrad. “V současné chvíli mapujeme situaci u hraničních přechodů Horgoš a Kelebija. Na místo jsme vyslali koordinátora, který dovezl také část našich sbírek a na místě zakoupil potřebné deky, spacáky a stany za peníze, které nám dárci posílají na účet”, přibližuje situaci Zuzana Lenhartová, předsedkyně spolku Pomáháme lidem na útěku.

“Jeden kemp je přímo u hranic v Horgoši, kde je necelých 500 lidí, další v tranzitním území hraničního přechodu Kelebija (cca 200 lidí). Lidé si tam vytvořili provizorní tábor ze stanů a dek od dobrovolníků. Čekají tu totiž týdny, někteří i třeba měsíc, než projdou přes hranice. Třetím místem, kde působí mezinárodní dobrovolníci a UNHCR, je autobusové nádraží v Subotici,” popisuje Jan Zeman, koordinátor Pomáháme lidem na útěku. “Tam každý večer přijíždí autobusy z Bělehradu a čekají taxikáři, kteří uprchlíky za přemrštěnou cenu vozí těch 7 kilometrů k přechodu,” dodává Zeman.

“Už delší dobu jsme dostávali zprávy, že situace se tam zhoršuje: lidé čekají hodiny, někdy dny, nemají dostatek jídla, pitnou vodu, přístup ke zdravotní péči – a navíc k nim nepustí nikoho, kdo by byl ochotný pomoci,” vysvětluje analytik spolku Pomáháme lidem na útěku Dalimil Petrilák. Czech team se proto rozhodl vyslat na místo vlastního zástupce.

Lidé na srbsko-maďarské hranici zůstávají několik týdnů proto, že hranice je oficiálně zavřená a maďarská policie pouští do země jenom přibližně 15 – 20 lidí denně. Do tranzitních zón nemají přístup neziskové organizace (až na výjimky jako je Červený kříž) ani dobrovolníci. V Subotici je i oficiální tábor, kde průměrně přebývá okolo 300 osob. Na nádraží v Subotici přijíždí denně desítky lidí autobusy z Bělehradu a Dimitrovgradu. Také tam dobrovolníci rozdávají hygienické potřeby, deky a jídlo. Vzhledem k horkému počasí ale začíná být přežívání v těchto podmínkách náročné. Není tu ani dostatečná lékařská péče. “Někteří tu čekají už několik týdnů, další se pokouší dostat přes hranice na jiných místech, ale to je velmi nebezpečné. Jsou tu i děti bez doprovodu. Například dvanáctiletý Afghánec už se zkoušel dostat přes plot údajně šestkrát, nohy má pokousané od psů,” popisuje situaci na místě Zeman.

“S první skupinou českých dobrovolníků jsme poslali i deky, spacáky, oblečení a hračky pro děti, a také přibližně třicet tisíc korun ze sbírek. Na místě se za to nakoupily další deky, spacáky a hlavně stany,” vypočítává Zuzana Lenhartová.