,,Kubo, vstávej, musíme zachránit svět!´´, budí mě před sedmou ranní s úsměvem koordinátor Honza. Mám sto chutí poslat Honzu i celý svět na patřičná místa, nicméně vstávám a zjišťuji, že zbývá pět minut do odjezdu. Rychle navštívím koupelnu, z kuchyně si beru na snídani dva banány a o chvíli později vyrážíme. Mlhovky našeho Renaultu ztěžka prozařují hustou mlhu, tak typickou pro zdejší rovinatý kraj. Cestu však známe nazpaměť, a tak jsme za půl hodiny na místě – u velkého bývalého motelu v Adaševci.
Tento opuštěný motel u dálnice byl během loňské zimy přebudován na tranzitní centrum a momentálně zde přebývá zhruba tisíc běženců. Rodiny s dětmi bydlí ve starých pokojích, muži ve velkých stanech za motelem. Denně má jen několik z nich šanci na pokračování v cestě dále do Evropy. Přednost mají rodiny s dětmi a ti, kteří již mají příbuzné v některém z evropských států.
,,Dobro jutro!´´, zdravíme na recepci a zapisujeme svá jména do seznamu humanitárních pracovníků, kteří zde působí. Na bundy si připínáme identifikační kartičky s výrazným nápisem Czech team. Jako vždy si přitom vzpomínám, jak jsme před rokem tato dvě slova začali psát fixou na své reflexní vesty – tehdy se vlastně zrodila celá tato iniciativa. Situace je však oproti loňskému roku odlišná a jiná je i náplň naší práce.
Vloni kolem nás procházeli tisíce běženců denně, nyní se každý den setkáváme se stejnými lidmi. Tehdy jsme rozdali stovky pytlů s oblečením, dnes zajišťujeme chod prádelny, kam si mohou běženci přijít vyprat. Před rokem jsme na větrném hraničním přechodu rozdávali promrzlým dětem pláštěnky a teplý čaj, teď jim pomáháme s výukou angličtiny.
Dění v motelu zaštiťuje Srbský komisariát pro uprchlíky a migraci, což je vládní organizace, která má na starost veškeré záležitosti spojené s migrací v Srbsku a to už od dob válek v Jugoslávii. S pracovníky komisariátu máme vřelé vztahy. Dobře si pamatují, jak platní byli naši dobrovolníci před rokem. Máme tedy jejich důvěru a obvykle se s nimi bez problémů na všem dohodneme.
Práce v prádelně se dnes ujímají Hasan a Tara – Američané studující v Brně, kteří nám přijeli na pár dnů pomoci. Koordinátor Honza odjíždí na sérii schůzek, s cílem vyjednat pro Czech team přístup do dalších srbských běženeckých kempů. Mě si odchytne jeden z pracovníků komisariátu a pověří mě distribucí vypraných dek a prostěradel.
Jelikož se noční teploty blíží nule, je především o deky velký zájem. Běženci však rychle pochopí, že historkou o tom, jaká je jim v noci zima, sice získají můj soucitný pohled, nikoli však deku navíc. Jak napsal Karel Čapek – spravedlnost musí bejt. Poté za mnou přichází místní uklízečky s tím, že potřebují plastové pytle. Jelikož jich máme nazbyt, tak jim věnuji několik balení. A protože vím, jak cenné jsou dobré vztahy s pracovníky jiných organizací, jdu jim pomoci s úklidem. Když nás vidí přihlížející běženci, tak sami od sebe poprosí o rukavice a uklízejí s námi. Uklízečky mi poté za pomoc slíbí domácí pálenku, na což potěšeně reaguji darem dalších balení plastových pytlů.
Za celý den vystřídám několik různých činností. Chvíli si dokonce s běženci zahraju volejbal na zdejším provizorním hřišti a zbude i čas na to, jít za dětmi do dětského koutku.
Výhodou současného stavu je, že máme nyní více času s lidmi na útěku mluvit a lépe tak poznat jejich příběhy. Když jdu kouřit před motel, prakticky pokaždé se dám s někým na chvíli do řeči. Jako dobrovolníci z ,vysněné Evropy´´ jsme zde mimo jiné vítaným zpestřením. Někteří lidé tu přebývají již několik měsíců a jednotvárnost pomalu plynoucích dnů je pro ně ubíjející. Vyhlídky na změnu jsou navíc zastřené rouškou byrokratického tajemství a kromě pár šťastlivců nikdo neví, co a kdy s ním bude dál.
Také dnes vycházím před motel a hledám někoho, kdo kouří. Všímám si opodál stojícího černocha a zamířím k němu.
,,Čau, nemáš prosím tě zapalovač?´´
,,Jasně.´´ přikyvuje a ihned mi zapaluje cigaretu. Všímám si přitom, že mu na malíčku chybí dva články prstu.
,,Díky, co se ti stalo?´´
,,No, kouřil jsem…´´, odpovídá s úsměvem. Když vidí můj zmatený výraz, tak pokračuje.
,,To víš, já jsem ze Somálska. Když jsem si jednou zapálil na ulici, zahlídla mě skupinka hlídkujících islamistů. A ti kouření dost brutálně potírají. Ještě než cigáro odhozené na zem dohořelo, byl jsem bez prstu. Mačeta je holt o něco rychlejší než rakovina.´´
Nevím, jestli reagovat smíchem nebo lítostí, naštěstí však mluví dál.
,,Potom mi řekli, že jestli mě ještě někdy uvidí s cigárem, useknou mi celou ruku. A to víš, já jsem silný kuřák. Tak jsem si řekl, že tady už prostě zůstat nemůžu.´´, pokračuje s úsměvem.
,,Ještě ten večer jsem se rozloučil s rodiči. Ti to chápali – už dlouho chtěli, abych ze Somálska odešel. Druhý den jsem vyrazil a od té chvíle jsem už skoro jeden rok na cestě. Teď jsem šťastný, že jsem v Evropě. A hrozně moc doufám, že dostanu šanci tady žít.´´
Na rozloučenou mu popřeji hodně štěstí a dávám mu několik cigaret s tím, že tady je může bez obav o své končetiny vykouřit třeba všechny naráz. Když se za ním poté ohlížím, tak vidím, že darované cigarety rozdává okolo stojícím běžencům.
Kolem šesté večerní se jdu podívat do prádelny a s potěšením zjišťuji, že zde mají pro dnešek téměř hotovo. O chvíli později se vrací koordinátor Honza s tím, že máme povolení distribuovat hygienické potřeby v dalším kempu a že jsme zároveň byli požádáni o zajištění noční služby ve stanech. Mám z jeho diplomatických úspěchů radost. Nicméně brzy mi dojde, že máme pouze pět dobrovolníků, z nichž dva zítra ráno odjíždějí domů a noví jsou v nedohlednu. Jelikož se nám však během uprchlické krize podařilo vyřešit daleko náročnější problémy, tak úvahy nad personálním deficitem odkládám na neurčito.
Když se večer konečně vracíme do našeho dobrovolnického domku, jsme všichni unavení. Ale až nás zítra bude Honza budit s tím, že je třeba zachránit svět, tak opět vstaneme do mlhavého rána. Protože čím hustší a neproniknutelnější mlha je kolem nás, tím větší smysl má každé světlo v ní. A my se budeme za všech okolností snažit lidem na útěku svítit co nejlépe.
Autor: Jakub Adámek
Pokud chcete také pomoci a chcete se také zapojit jako dobrovolník, kontakujte nás skrze registraci na forum.plnu.cz nebo na mailu dobrovolnici@plnu.cz. Sdílejte zprávy z našeho Facebooku. Nebo nás podpořte finančně:
